O přivlastňovačích a přivlastňování, mobbingu a jiných vztahových patologiích …

Mnoho lidí má za to, že stále více se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými obyvateli tohoto světa by mohly být v dohledné době skutečně velkým problém!

Až tak velkým, že by z toho mohla být další válka, jak se to v lidské historii již opakovaně stalo. A nejenom válka regionální – těch máme ostatně v tuto chvíli na této planetě více jak dost, ale válka celosvětová. která by nejspíše již neměla vítěze.

Ale najít východisko z této šlamastiky se nejeví být nikterak snadné. I přesto, že za hlavní „viníky“ tohoto stavu bývají nejčastěji považované nadnárodní finanční a zbrojařské loby, které pak vytvářejí při prosazování svých zájmů různé „tlaky“ a „tahy“, kterým mnoho politiků a žurnalistů z tzv. velkých médií, jak je to dnes již obecně známo, nedokáže odolat.

Ale nalejme si čistého vína. Nejsou to jenom šéfové velkých bank a bohatí zbrojaři. Skoro v každém odvětví, v každé korporaci, podniku či jakékoli jiné organizaci dnes nalezáme nemálo jedinců, kteří se drápou nahoru po zádech svých kolegů a kolegyň či bohatnou na úkor někoho jiného. Nebo by to rádi takto dělali. – A právě tuto touhu, žádostivost či povahovou vlastnost si dovolím označit jako „přivlastńování a jejich nositele pak jako „přivlastňovače„.

Velkou zásluhu na současném honbě za přivlasťňováním májí zřejmě současní i minulí apoštolové tzv. neoliberalizmu. Ti pak nezřídka považovali a považují mnohé podnikatelské hulvátství, necitlivost a nedostatek úcty a respektu k životu a přírodě – a zejména pak potřebám svých bližních – lidskou bezohlednost a chamtivost za zcela legitimní chování v kontextu tzv. „neviditelné ruky trhu“.

Na sklonku své, dnes již více jak třicetileté, zkušenosti a praxe v roli tzv. anti-mobbingového poradce jsem dospěl k názoru, že právě téma „přivlastňování a přivlastňovači“ je pro pochopení a řešení tzv. vztahových patologií (mobbing, bossing, šikana, diskriminace, obtěžování a pronásledování, atp.) tématem klíčovým. Přitom je ovšem důležité si uvědomit, že každý konkrétní případ či příběh má dvě roviny: a) rovinu individuální, b) rovinu společenskou.

V rovině individuální je velmi pravděpodobné, že touha „vlastnit“ a „přivlastňovat si“ – byť je možná v každém z nás i geneticky zakódovaná – je především záležitostí naší výchovy. V podstatě to znamená, že v tom, jak a zda jsme vůbec ochotni dělit se o své hmotné i nehmotné statky s druhými, nás formovalo především prostředí, ve kterém jsme vyrůstali – rodina, škola, společnost a zejména tzv. vztahové osoby. Z toho pak vyplývá i to, že narazí-li na sebe 2 osoby s velkou přivlastňovací touhou či povahou, jenom stěží se vyhnou vztahovému problému či dokonce vztahovým patologiím, jak jsme si je výše již vymezili.

Jistým korektivem pro řešení takových (vztahových) problémů by pak mohla být právě rovina společenská. Přivlastňování se totiž, jak již bylo uvedeno výše, netýká jenom hmotných, ale i nehmotných statků – kupř. postojů, názorů a prostoru k jejich výměně (diskusi). A právě tam – a zřejmě jenom tam – lze zjistit a rozhodnout, kde a v čem je „zdroj“ problému, který chceme řešit.

Z toho potom logicky vyplývá kupř. i to, že chceme-li řešit vztahový problém – kupř. mobbing – ve firmě či organizaci, ve které se to jenom hemží „přivlastňovači“, pak je pravděpodobnost úspěšného a pro obě strany přijatelného řešení vztahového problému téměř nulová.

Zcela opačně to pak funguje ve firmě či společnosti, kterou její zaměstnanci-občané považují za „laskavé místo“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *